První krok

Já vlastně vůbec nevím, jak začít. Mám v hlavě milion myšlenek, které si tam jen tak poletujou a dohromady neumí vytvořit nic smysluplného. No, každopádně. Jednou jsem se rozhodla, že budu žít teď, tak bych se tím teda měla řídit.

Snažím se být spontánní člověk a většinou dělám ukvapená rozhodnutí, ale nikdy jsem ještě nelitovala. Spousta lidí čeká na nějaké „až..“. Třeba „až bude ten správný čas“, jenže co si budem, kdo hledá výmluvu, tak ji najde vždycky a ten správný čas vlastně není nikdy. Nikdy nic není ideální a vždy se dá najít spousta argumentu, proč zrovna tohle teď nejde.

Tak jsem tady teď já stála před tím mým dalším rozhodnutím. Pro mě prvním takovým velkým, zásadním. Opravdu velkým výstupem z komfortní zóny – pro mě, pro někoho je to denní chleba.

Jak se to ve mě všechno pralo, točilo, rostlo, bilo, tak to se mnou házelo na všechny strany. Největší strach jsem měla z toho, co na to řekne Míša, jak se s tím vypořádá, ale tušila jsem, že nadšený nebude. Jak jsem to v sobě dusila a dusila, vygradovalo to ve mně. Dostala jsem po několika letech panický záchvat a opravdu jsem sama sebe dostala do mezí, kde jsem vůbec být nechtěla. Taková hromádka neštěstí na pokraji zhroucení jen proto, že jsem se bála stát za svým a jít s pravdou ven. Měla jsem strach, že Míšu svým rozhodnutím zklamu, že ho to zraní, že ho ztratím, ale na druhou jsem věděla, že když se rozhodnu naopak, zklamu a ztratím sebe.

Takže já teda odjíždím na dva měsíce pryč. Pracovat. Do Nizozemí. Bez přítele. Pro někoho normálka, pro mě největší výskok z mé komfortní zóny, který jsem kdy udělala. Na druhou stranu je to můj obrovský sen, který si plním a neexistuje možnost, že bych to nezvládla. Věřím, že i náš vztah to hravě zvládne.

Dneska je sobota 23.3. a já v pondělí odjíždím. Datum odjezdu jsem se dozvěděla v pondělí, co bylo teď a od úterý do pátečního večera jsem byli pryč, takže mí teď zbývají tři dny, abych si zabalila svoje saky paky, nakoupila vše, co potřebuju, dohnala nějaké své resty

Vůbec nevím, co se na takové dva měsíce, kdy budete žít v karavanu, balí. Vůbec nevím, jak to tam bude a nebude fungovat, vlastně vím jen to, že budu sbírat tulipány a bydlet v karavanu.


Tak mi držte palce, ať všechno stihnu nakoupit, ať si nezapomenu nic vyřídit a já vás budu celou dobu zásobovat informacemi o tom, jak se tam mám, jaké to je sbírat tulipány a být poprvé sama v cizí zemi…

S láskou K.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *